Já, můj příběh a svět kolem

Zadání, které jsem dostal, zní vcelku jednoznačně: napsat něco o sobě. Co na sebe prásknout takřka celému světu? Vždyť na internetu je dnes takříkajíc každý. Sociální sítě nám umožňují tvořit svou digitální image s dokonalou přesností. Umělá inteligence ruku v ruce s marketingovými odborníky z nás dělá nová, vylepšená stvoření. Kromě toho i my sami se rádi děláme lepšími a sebestředně se vykreslujeme v růžových, působivých barvách.

Vynálezy minulého století nám ukázaly netušené světy a rozšířily naše obzory, horizonty i hranice fantazie. Rádi se necháváme unášet dopaminovými vlnami slasti v jakékoli podobě! Například i já jsem před chvílí unikl pokušení strávit čas na četu. Rádi soudíme a hodnotíme druhé, a přitom si často nezametáme před vlastním prahem.

Nedávno jsem viděl v televizi film Známí neznámí. Tento film nám dal možnost nahlédnout do Pandořiny skříňky našich životů. A s trochou nadsázky lze říci, že naše mobilní telefony jsou právě takovou skříňkou. Opravdu si myslíte, že ovládáme je? Není to spíše tak, že ony ovládají nás?

Nedávno jsem „poctil“ svou návštěvou jeden nejmenovaný klub. Jako obvyklý zasedávač barové židličky, postarší zachovalý padesátník hltající doušky piva, jsem pozoroval dění kolem sebe. Bylo zřejmé, že účastníci večera byli o dost mladší než já. Na začátku se shlukli do několika skupinek. Už asi tušíte, kam mé vyprávění směřuje. Mobily v ruce, v akci a naplno. Každý měl intimní chvíli se svým nejlepším kamarádem a osobním rádcem – svým telefonem.

Nemyslete si teď, že tohle je nějaký soud nad nimi. Moje trpká osobní zkušenost dobře ví, kam až mohou nástrahy závislosti na internetu, konkrétně na četu, jednotlivce dovést. Do náruče dopaminové slasti, bez možnosti úniku do bezpečného prostoru. Díváním se do obrazovek svých mobilů se, a tím jsem si jistý, okrádáme o to nejcennější – o pohledy z očí do očí, úsměvy, náznaky souznění, mimiku partnera, vnímání vůní.

Zkrátka o to, co z člověka v danou chvíli vyzařuje, co cítí a prožívá. A co cítí náš mobil, naše druhé já? Jasně – myslí za nás, nebo nás žene neznámo kam. Neodklání nás tak trochu od nás samotných? Od skutečných, opravdových pohledů do našich srdcí a myslí? Není relaxace a meditace lepším nástrojem k sebepoznání než úniky jakéhokoli druhu? Nemyslím tím, že bychom měli sedět v pozici lotosového květu a hledět do prázdna. Ale co takhle bystřit svou pozornost, vnímat okolní svět a sundat pomyslné klapky z očí?

Jsem přesvědčen, že by to náš společný svět učinilo soucitnějším a krásnějším místem pro život. Empatie, vlídnost a láska by opět nabrala dech a dostala nový rozměr. Nejsem zas tak velký idealista – denně čtu masakr katastrofických zpráv, boje a špínu naší současnosti. Navíc jsme obklopeni rádoby kouči a proroky všeho druhu, kteří nám dávají jasné návody na život. Já jsem jen obyčejný smrtelník, který se snaží o kousek štěstí. Padám na hubu a zase se zvedám…

Chci si s vámi užívat to báječné a kouzelné, co nám život přináší. I když mi je někdy sakra úzko, nevyměnil bych ani okamžik svého života! Miluji – slovy Louise Hay – svůj život! A právě to mi umožňuje psát o tom, co tvoří podstatu mé existence na této planetě.

A tak se každé ráno měním z rozmrzelého, zakaboněného člověka v někoho, kdo za pět minut šest ráno pije kafe a neúnavně – byť ospale – píše svůj příběh. Příběh, který může být spolu s vámi nekonečný!

A ano, nevyhnu se ani své vždy přítomné bolesti, nezapomenu na lásku a nevyhnu se ani sexu. To podstatné je ale Člověčina – ve mně i v nás. 😊

S úctou, láskou a pokorou,
Váš Zdeněk Králík
středa 22. ledna 2025